|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Česká zem mě nezrodila,
přece je mou drahou vlastí,
a Češkou se nazývati
je mi chloubou, je mi slastí.
Cizí děcko v rájůplné
lůno své mě’s přesadila
a co vlastní dítě svoje
s věrnou láskou vypěstila.
Kdož by tebe nemiloval,
pečlivá ty, dobrá máti?
Jak ti nemám za tvou lásku
srdce své i duši vzdáti?
Řeč ta krásná, libozvuká
jak mi nemá býti milá?
Vždyť mě modlit, mluvit, zpívat
česky jenom máť učila.
Žalost-li mou duši tíží,
v řeči té jen bol vylívám;
radostí-li srdce skáče,
českou píseň si zazpívám.
„Miluji tě“ milosladce
ze rtů jeho vyplynulo,
když mě rámě prvnikráte
k sobě vroucně přivinulo.
Čechu srdce jsem zadala,
vlastence za muže mám,
a co statné syny vlasti
české děti vychovám.
Až se pak i mně přiblíží
neuprosné smrti stín,
usteleš mi chladné lůžko,
česká máti, ve svůj klín.